About

Pohled do historie Lubů

Bývalý Schönbach, dnešní Luby, leží na území, o kterém se v období prvního osídlení mluvilo jako o „okolním lese“ nebo o „lubském újezdu“. Období pravděpodobného prvního osídlení lze datovat do let 1100 až 1140. Roku 1319 povoluje německý král Ludvík IV. Bavor opatovi kláštera Johannovi III. povýšit Schönbach z vesnice na město a obdarovat je stejnými právy, jakým se těšilo město Eger (Cheb).

Počátky houslařství na Lubsku sahají s největší pravděpodobností až do konce 16. století. S rozmachem hornictví (těžba rumělky v Horních Lubech) přicházeli na Lubsko nejen horníci, ale i hudebníci. Výroba hudebních nástrojů byla doplňkovým příjmem v období poklesu těžby. Toto období však není zdokumentováno, protože v listopadu roku 1739 zničil požár město i městský archiv. Zachráněna byla pouze matrika z roku 1698. V ní je zaneseno, že nejstarší dochované housle jsou z roku 1664 od mistra Jana Adama Pöpela, které jsou uloženy v muzeu v Norimberku. Další záznam o prvním houslaři je z roku 1721, kde je houslař Elias Placht považován za novodobého zakladatele houslařské výroby v Lubech. Současně se rozšiřuje výroba houslí do sousedního Makneukirchenu a Klingentalu.

V 18.století se v Lubech staví kvalitní mistrovské nástroje hlavně zásluhou dynastie Plachtů a velice známé jsou houslařské rody Sandnerů, Hoyerů a Schusterů, které vlastně zakládají proslulou Schönbašskou houslařskou školu. Postupem času ale začíná převažovat výroba lacinějších školních nástrojů, a to do budoucna vrhá stín na mistrovskou práci v Lubech. V roce 1873 je založena hudební škola, která se postupně přeorientovala na školu houslařskou.

V roce 1900 se zavedením elektřiny a železnice do Lubů prudce narůstá výroba hudebních nástrojů. V dalších letech je zaměstnáváno více jak 3.000 lidí. Roční výroba stoupá nad 150.000 kusů a jsou exportovány po celé Evropě i za oceán.

V létě roku 1927 byl odhalen houslařský pomník, který vzdává hold všem neznámým houslařům a výrobcům hudebních nástrojů, jenž se zasloužili o rozvoj tohoto řemesla na Lubsku. V tomto období zviditelňovali Schönbašskou školu zejména mistři houslaři jako Karel Müller, Wilibald Wilfer, Alfred Neudörfer či později Josef Pötzl.

Ve 40. letech 19.století světové krize a poté v období 2. světové války, byl značný útlum výroby. Těsně po válce byli odsunuti téměř všichni němečtí houslaři, kteří se usadili v německém Bubenreuthu u Erlangenu, který je znám jako druhý Schönbach i s podobnou sochou houslaře.

V roce 1948, kdy se moci ujali komunisté, byla výroba postupně znárodněna a nakonec sjednocena pod hlavičkou jednoho velkého státního podniku s názvem Cremona, pod který se sdružují veškeré manufaktury a drobné dílny.

Z vnitrozemí přišli do Lubů další mistři houslaři jako Bohumil Pechar, Jiří Mrkvička, Bohuslav Hřib a Josef Vávra, kteří svou vlastní pílí přispěli k vytvoření současné generace lubských mistrů a dali dobrý základ i generacím budoucím.

V 70.-80. letech dvacáteho století udržovali kvalitu Lubské houslařské školy mistři houslaři – Emil Lupač, Karel Zadražil, Josef Budil, Miroslav Pikart, Libor Šefl, Jan Pötzl a další mladší mistři. Převážně pracovali pro závod Cremona, který se po pádu režimu přejmenoval na nynější Strunal. Vytvořilo se i několik menších firem a houslaři opět po dlouhém čase, mohou pracovat doma a na svém.

V roce 2005 byla k velké lítosti lubských občanů a všech výrobců hudebních nástrojů v Lubech z finančních důvodů rozhodnutím Karlovarského kraje houslařská škola přestěhována do Chebu.

Pomník houslaře jenž shlíží na dění ve městě, již několik desetiletí umocňuje fakt, že i přes nelehkou dobu a velkou konkurenci zůstanou Luby nadále světoznámé výrobou hudebních nástrojů.